Hláskový systém češtiny obsahuje 13 samohlásek (vokálů) a 26 souhlásek (konsonantů).
U samohlásek rozlišujeme samohlásky jednoduché (v češtině je 5 samohlásek krátkých a 5 samohlásek dlouhých) a dvojhlásky (diftongy; čeština má 3 diftongy).
Samohlásky se klasifikují
Délka (kvantita) samohlásek má v češtině důležitou fonologickou funkci, rozlišuje různé významy slov, např. vila x víla, pata x pátá, nebo gramatické tvary, např. žáku x žáků, děkuji x děkují. Může se vyskytnout v jakékoli slabice slova a je zcela nezávislá na slovním přízvuku.
Systém samohlásek doplňují dvojhlásky. Typicky česká je dvojhláska ou (koupat se). Dvojhláska au se vyskytuje pouze v českých citoslovcích (mňau), dále potom ve slovech cizího původu (auto). Dvojhláska eu se vyskytuje pouze ve slovech cizího původu (pneumatika).
Souhlásky se dělí na šumové a sonorní, dále podle místa a způsobu artikulace a znělosti. Fonologický protiklad znělosti (např. ten – den, bod – pod) je pro češtinu příznačný. Souhlásky mohou v řeči v určitém postavení znělost ztrácet (např. hned [hnet]) nebo podléhat znělostní asimilaci (prosba [prozba], stovka [stofka]).
Slovní přízvuk nerozlišuje významy nebo tvary slov. Je pevný a nachází se na první slabice slova. Ve spojení s jednoslabičnou předložkou je přízvuk na této předložce.
Větná melodie v češtině mimo jiné odlišuje oznamovací větu od zjišťovací otázky (Půjde nakoupit. Půjde nakoupit?)